FLESHGOD APOCALYPSE toho za svoji nedlouhou kariéru stihli obsáhnout poměrně hodně. Na scénu doslova vtrhli výtečným debutem „Oracles“ a okamžitě se vyšvihli po bok HOUR OF PENANCE, SEPTYCAL GORGE, ILLOGICIST nebo BLASPHEMER na samotnou špičku italské BDM scény (pro pořádek dodávám, že hodnotíme z pohledu kapel disponujících znatelným technickým vkladem). Následovalo EP „Mafia“, od kterého se nečekalo nic jiného, než definitivní potvrzení rychle vydobytých pozic. Nicméně pravdou se stal pravý opak, neboť FLESHGOD APOCALYPSE vsadili na experimentální kartu a v žánrovém kontextu vyrukovali s poměrně diskutabilním materiálem. Po nějakém čase členové kvinteta ze slunného Říma opět vyzvedávají z předních módních salónů svá zánovní saka, navlékají slušivé motýlky a následně se uchylují do dobře známého sklepení 16th Cellar Studios, kde již netrpělivě dlí jejich věrný chlebodárce Stefano Morabito. Nadešel čas nápravy pošramocené pověsti.

Pohled na nešťastně vyvedený cover na jistotě příliš nepřidává, nedá se nic dělat, všichni přeci známe nespočet výtečných desek s třetiligovým obalem. Ale to již doznívá poutavě vygradované intro a FLESHGOD APOCALYPSE začínají skládat dlouho očekávaný reparát prostřednictvím „The Hypocrisy“. Okamžitě je znát, že Italové umocnili důraz na orchestrální složku své produkce, v případě výše zmíněné skladby si dokonce troufnu konstatovat, že až příliš, neb košaté pompézní aranžmá tak trochu pohřbívá ostatní zúčastněné nástroje (zejména pak kytary). Nyní se však přesuňme od death metalu rovnou ke kovu těžkému a společně naplňme naše číše kávou z kategorie silných (ti, kdo mají zkušenosti z poslechem EP „Mafia“ už teď jistě moc dobře vědí kam mířím). Kosa na kámen poprvé padá hned v čase 1:30. Jistě, někdo může extrémně vypjatý falzet považovat za oživení, či nedejbože za úspěšný tah na poli originality, já ho však, podobně jako „revoluční“ industriální křepčení made in MORBID ANGEL, vnímám jako stěží pochopitelné nakročení přímo do jícnu slepé ulice. Italští aristokraté by udělali mnohem lépe, kdyby za uši tahající jekot jednou pro vždy nahradili třeba operním zpěvem (viz mnohem lépe stravitelné pasáže v „The Egoism“).

Při příležitosti rozboru „Mafia“ jsem prohlásil něco o tom, že obě složky produkce FLESHGOD APOCALYPSE, tedy klasická i metalová, spolu zrovna dvakrát výrazně nekoexistují. V případě novinkové kolekce jsem nucen toto tvrzení poupravit, neb nepříjemný pocit - jako bych současně poslouchal dvě úplně jiné nahrávky - se tentokráte tak často nedostavuje (stále je však na čem pracovat). Vzdušná orchestrální aranžmá z hlavy pana Ferriniho nabrala na intenzitě i komplexnosti, naproti tomu metalová stránka věci žádnou výraznější evolucí neprošla. Určité rezervy spatřuji zejména v rytmice, která nesmlouvavě jede téměř po celou hrací dobu na maximální možné obrátky. A to je celkem škoda, neb více uvolněných pasáží, jakými disponuje třeba komorněji pojatá skladba „The Forsaking“, by bylo jednoznačně ku prospěchu věci. Palcem nahoru naopak hodnotím vkusné melodie a krásně rozmáchlou práci sólové kytary.

FLESHGOD APOCALYPSE na „Agony“ dokončili svoji proměnu v regulérní orchestrálně deathmetalové těleso. Na rozdíl od obsahu „Oracles“ či „Mafia“ jsou klasická aranžmá těm metalovým naprosto rovnocenným soupeřem, ba co víc, v některých momentech dokonce hrají hlavní roli. Závěrem sportovně přiznávám, že jsem si novou desku italských experimentátorů docela oblíbil, nebýt otravného falzetu a zbytečně ohlodaných hran kdysi hodně nekompromisně řezajících kytar, hodnotil bych výše.